20:00   AMERIKA

Moravský kulturní svaz ve Spojených státech, se sídlem v Chicagu, konkrétně okres Cicero, kde je Čermák Street, že ano, pořádá každoročně ples. Za ten ples se neplatí, ani se nekupujou vstupenky. Pouze se posílají pozvánky, tam je všecko vypsaný, v kolik hodin to je a kde to je a jak to je a proč to je, a dole pod tím je napsáno DAR 5 dolarů. To je prostě dar a z darů se neplatí daň, respektive platí, ale minimální.

Takovouhle pozvánku jsem jednou dostal do ruky a bylo na ní napsáno: Moravský kulturní svaz pořádá svůj jedenáctý ples za přítomnosti Waldemara Matušky. Chicago a hodina a datum – dar pět dolarů!

Tak jsem na to koukal, podívejme se, tak já budu zpívat na moravským plese, a to tak že v Chicagu, a ještě o tom ani nevím. Ale to jsem se mejlil.

To jsem se moc mejlil, že o tom nevím, protože jsem to dostal jenom dřív do ruky. Vzápětí nato, teda asi za půl nebo tři čtvrtě hodiny, se u nás na Václaváku otevřely dveře, vešla taková velice pohledná dáma, brejlatá, řekla, že se jmenuje Dorsy Kalas, tedy Dorotka Kalašová, že ano, a že je zmocněná všecko se mnou vyřídit, že mě všichni pozdravujou a že se teda těšej, že přijedu. Já jsem říkal: Dorsy, jste strašně moc hodná, že mě zvete, všem děkuju, ale nebude to tak jednoduchý. Ona prej, že to bude velice jednoduchý, že je zaměstnaná ve společnosti, která se jmenuje PANAM a tu letenku mi prostě vyřídí. Já říkám, že nejde jenom o letenku, že musím taky zajít na ministerstvo a něco tam o tom říct, načež ona povídá: To už je váš džob, já vás co nejsrdečněji zvu a očekávám vás tehdy a tehdy na letišti s celou parádou.

No tak jsem si to všecko zařídil a jednou takhle odpoledne jsem nasedl do letadla a letím a letím a letím a letím. Byla to teda cesta, která trvala čtrnáct a půl hodiny. A ono čtrnáct a půl hodiny buďto sedět, nebo stát, nebo se projít, ale nějaký moc velký procházení to po tom letadle není, to nevidím jako to nejlepší, co si člověk může přát. Pustěj ti tam dva filmy, ještě že nepouštěj Letiště nebo něco takovýho, že ano.

Když jsme letěli asi šestou nebo sedmou hodinu, tak se po tom eroplánu začaly courat děti, který letěly s námi, a jejich mamči si už od nich chtěly taky odpočinout. To se ví, když po nich ty děti furt rajtujou! Jedna tam měla tři, jedno vypadalo jako Pepíček Josefa Pehra. A tohleto dítě si zničehonic – já seděl u okýnka asi uprostřed letadla – vlezlo mně prostě na klín, čelem ke mně, a ptalo se, jestli jsem Indián. No já mu moc nerozuměl, vím jenom, že na mě doráželo a furt se ptalo, jestli jsem indien. Já jsem říkal: Heleď se, kamaráde, já ti sice moc nerozumím, ale pokud jsem četl mayovky, tak Indiáni nenosili fousy. Byli hladce vyholený a dokonce si to nějak trhali, pinzety snad ještě nebyly, ale dávali si na to smůlu ze stromů a lepili na to lístky z kukuřice a pak to utrhli třeba až na dáseň! To si nějak pleteš!

Až asi po dvaceti minutách mně blesklo hlavou, že on nemyslí Indiána, nýbrž že myslí Inda. Tak jsem mu zase česky vysvětlil, že nejsem Ind, že jsem Čech, a on byl spokojenej, protože si myslel, že Češi jsou taky Indové!

Nakonec přišlo těch dětí asi šest nebo sedum, tak jsem sundal seshora všecky deky, všecky polštáře, ustlal jsem jim na sedadlech, udělal jsem jim tam takovej pelech, a všecky děti u mě usnuly. A letušky chodily okolo mě a útrpně se na mě usmívaly, jako že jsem to vyžral, no a občas mi přinesly panáka!

Když jsme letěli nad Gendrem, tak ohlásili, že se tam něco děje v luftě, takže jsme museli letět kousek směrem na jih a celá ta cesta se nějak protáhla ještě asi o tři a půl hodiny. Což mně už nevadilo, protože když jsem seděl v tom letadle tak dlouho, tak vem to nešť! Ale už jsem se těšil, až si protáhnu nohy někde na zemi.

No přistáli jsme na letišti v Chicagu, a to už jsem byl dočista celej rozlámanej. Měl jsem s sebou kytaru, měl jsem s sebou fujaru a jeden kufr s takovejma nejnutnějšíma věcma, jako je kartáček na zuby a hřeben a holení a taky pyžamo a nějaký šaty do společnosti, aby neříkali, že chodím jedině v texaskách.

Posbíral jsem tu svoji bagáž, kytaru, fujaru, a jdu. S tím byl taky problém, ta fujara totiž každýho dráždila, protože nevěděli, co to je. A já se s tím takhle dohrabu na pasovou a celní kontrolu.

A teď nastal hotovej tanec. Stál tam dvoumetrovej černoch v celnický uniformě, velice příjemně se tvářil, to teda musím říct, usmíval se, ty zuby mu jenom svítily, kufr mi prohlížet nechtěl, ale furt ho zajímala ta fujara. Ani futrál kytary nechtěl otevřít, to všecko mu nevadilo – ale co je tohleto za klacek? A viděl, že to má díru, furt se do ní díval a neviděl skrz, a to mu bylo strašně nápadný, tak se na mě otočil a řekl, abych jako džastoval moument. To jsem pochopil, že chce, abych počkal, a šel si pro nějakej drát, kterej sháněl bůhvíjak dlouho, a pak ho začal strkat do tý fujary. Tak jsem se dovtípil, že hledá, jestli v tom nevezu nějakou marihuanu, protože jsem vypadal spíš jako Ind, což si myslelo už to dítě v tom letadle.

Prošťoural tím drátem tu fujaru skrz naskrz. Já jsem mu chtěl teda vysvětlit, že je to hudební nástroj, ale jak? A stál tam a čekal nějakej pán v klobouku, velice elegantně oblíknutej, šedivej, a ten slyšel, že mluvím česky. Byl to původem Slovák, ale vůbec už slovensky neuměl. Mluvil ještě hůř než lidi, který bydlej v Chicagu delší dobu, teda starousedlíci. Oni třeba říkají: Tak jsem sejloval kháru, jo? To si člověk prostě nevybere! Pokud neumí aspoň částečně ten jazyk, tak neví, o čem je řeč.

No ten pán teda přišel ke mně a ptal se, jestli mi jako může pomoct. Já jsem říkal, že mi asi nepomůže, protože já tady nemůžu vysvětlit, že to je hudební nástroj. On se ptá: Co je to za instrument? Já povídám: Vidíte to, instrument se tomu říká! A vysvětluju tomu černochovi, že to je instrument. Ale ten se jen tak pousmál a šťoural se v tom dál. Tak jsem tomu pánovi řekl, že to je slovenskej lidovej nástroj a mají ho bačové, když pasou ovce. Aby jim nebyla dlouhá chvíle, tak na tohleto prostě hrajou. No ten pán to překládal tomu celníkovi, a ten celník zase nemohl pochopit, jak se může ovce naučit hrát na píšťalu.

Tak jsem se rozčilil, vzal jsem mu to z ruky, stoupnul jsem si na tu odkládací plochu a začal jsem na tu fujaru hrát. No to bylo! Hala je to strašně veliká, tam se to rozlíhalo – a to mě vlastně zachránilo!

Ten celník se začal strašně chechtat, plácal se do stehen, ten pán, co se to snažil překládat a co to celý zmotal, ten byl taky velice spokojenej, že mu to vysvětlil – a teď pozor: ty lidi, co na mě čekali, včetně tý Dorsy Kalasový, tam stáli už strašně dlouho a vždycky, když jim řekli, že se letadlo zpozdí ještě o šedesát minut, tak šli na panáka. A zase o čtyřicet minut! Tak šli zase na panáka. Je to strašně dlouhá doba, když máš stát, že jo? Takže už vůbec nepočítali, že ten den ještě přiletím, a odstěhovali se někam úplně jinam, na druhej konec tý haly, a tam dohadovali ještě všelijaký věci a různě teda kokakolovali a tak dále. A najednou ta Dorsy něco slyší a říká: To je přece fujara, tohleto! Tak dlouho na mě čekali a tak dlouho se ptali, až to letadlo prošvihli!

A když jsem začal hrát, tak ta Dorsy prolítla tou obrovskou halou, asi třikrát lomenou, až přijde ke mně a říká: Ty seš tady! Já říkám: No já už tady přes tři čtvrtě hodiny vysvětluju, co tohleto je! A tak teprve ona to přesně a správně vysvětlila, ten člověk mě sundal z toho soklu, co jsem na něm stál, postavil mě na zem a říkal, že jsem gůd bój. Nebo řekl možná gůd baj…? Nevím… No prostě něco takovýho řek!

Pak jsme se odebrali k těm lidem, co tam čekali, bylo nás asi dvacet nebo pětadvacet. A první bylo, že mě Dorsy představila kapelníkovi, kterej mě měl doprovázet. Tohleto je náš kapelník, povídá, jmenuje se Dick Pytlik. To si nevymejšlím, pozor! Byl to mládenec asi třiadvacetiletej nebo čtyřiadvacetiletej, jeho rodiče – rodiče! – se už narodili v Americe. A jmenovali se Pytlíkovi. On už vůbec nemluvil česky, rodiče velice špatně, on vůbec ne. Já mu podávám ruku a říkám: Ty budeš mít v Čechách příbuzného. A Dorsy mu to hned přeložila a on povídá, že to je jako možný. Já říkám: Brouka Pytlíka! Dorsy to prostě nějak přeslechla, tuhle legrácku, a řekla: Brouk Pytlik. A on, že to bude asi jeho strejček, tak jsem viděl, že se tyhlety srandičky asi nedají dělat, že to berou všecko strašně vážně. A přestal jsem si holt dělat legraci.

Ptal jsem se, jestli znají moje věci, a on povídá, že to je všecko ó kej, že mají moje desky, že to celý zaranžovali a že abych neměl strach, že prostě nastoupím a oni začnou hrát.

No tak to je uandrful, řekl jsem mu já, protože to je opravdu ohromný, když můžu přijet a tam jsou všichni připravený.

Nasedli jsme a jedeme. Ukazovali mně všecko možný, jeli jsme po tý Čermák Street, vysvětlovali mi, že to byl českej starosta, po kterým se furt střílelo. Tak dlouho po něm stříleli, až ho zastřelili, ale úplně někde jinde, až někde na Miami. A že vlastně zachránil presidentovi Theodoru Rooseveltovi život… a byli velice hrdý na to, že jsou Češi – všichni, i ti Moravani! – a že starosta byl Čech, a jenom některý z nich říkali, že to zase nebylo tak nejlepší, protože on jim tam zařídil prohibici.

Názory se teda můžou různit, ale jednou je tam po něm pojmenovaná ulice, takže to musel bejt mimořádnej člověk!

Konečně mě dovezli do sálu, kde jako celej ten ples měl bejt. Je to sokolovna, postavená asi v jednadvacátým nebo ve dvaadvacátým roce, velice krásná, a je na ní napsáno Havlíček – Tyrš – Borovský. Jako tři lidi! Ptal jsem se, proč je to tam napsaný, ale dlouho mi to nikdo nemohl vysvětlit. Až teprve na rohu byla taková restaurace, kde se podávala plzeň, a tam jsem se dostal – no nebylo to moc daleko, takovejch dvacet třicet metrů, ale trvalo mně to strašně dlouho, než jsem dorazil až tam, a ten hostinskej, velice vzdělanej a inteligentní člověk mi to konečně vysvětlil: Havlíček Borovský je velice výrazná postava v českém obrození. A Tyrš a Fügner byli zase výraznými postavami české tělovýchovy. A tak se prostě rozhodovalo, jestli se tam má napsat Nazdar!, což byl sokolský pozdrav – a je to sokolovna, že ano? – anebo jestli se má vzpomenout Karla Havlíčka Borovského, nebo Tyrše a Fügnera. A to bylo předmětem určitýho sporu, až ten architekt – americkej –, kterej to stavěl, si všecky ty jména vzal a výtvarně je poskládal, až mu nejlíp vyšlo Havlíček – Tyrš – Borovský. A tak to tam prostě udělal!

Já jsem byl spokojenej, že mi to někdo vysvětlil, a oni byli spokojený, že se jim to vešlo na ten portál. Šli jsme dovnitř, já říkám: Pánové, budeme mít zkoušku hned, nebo pozdějc? Dirigent říká: Zkouška by nebyla moc potřeba, ale jestli chcete, tak prosím, my jsme kdykoli k dispozici. Muzikanti tam už byli – pomáhali vyzdobovat a tak, všichni měli plný ruce práce –, já jsem poděkoval a že bych byl hrozně rád, kdybychom si aspoň něco zkusili. A vešel jsem na to jeviště. Byl tam jeden mikrofon, takovej pěknej, ale já jsem se bál, že jeden mikrofon bude asi málo, když budu hrát na kytaru. On říká: To je takovej mikrofon, kterej bere absolutně všecko! Dobře. Tak jsem si hned držel kapsy, aby mi něco nevzal.

Muzikanti se začali scházet a já začal zírat. Přišel bubeník, basista, harmonikář, saxofonista, houslista. Takovej zajímavej šraml. Napadlo mě, že to asi pravděpodobně nejsou všichni, protože těch saxofonů tady bude aspoň pět nebo kolik, že jo, houslista je tu asi na ty valčíky, jak to dělával kdysi Strauss – ale ne! Bylo to všecko! Tak jsem si rychle vyndal kytaru, naladil jsem se k nim a říkám: Pánové, dáme si teda něco? Tady se asi nejvíc bude zpívat Po starých zámeckých schodech, to bych chtěl, aby zpívali všichni. On říká: Výborně, tak to spusťte!

Začal jsem tu svou předehru, ale jak jsem začal hrát, tak ten houslista si stoupnul vedle mě a začal hrát se mnou. A hráli se mnou takhle všichni, jednohlasně, a byla to veliká legrace, jenomže já jsem si s tím nevěděl rady. Ať jsem spustil jakoukoli písničku, tak všichni doprovázeli. Ale furt! Pánové, povídám, jak starý máte ty desky? To mi neřekli! Že prej mají všecky, že tady prostě jsou lidi, který mají všecky moje desky, a oni že to všecko umějí hrát!

No dopadlo to nakonec výtečně, protože já tý zkoušky nechal, říkal jsem si, děj se vůle boží, co se má dělat, ostudu si tady udělat nesmím, neudělám a hotovo!

Prostě jsem toho houslistu od sebe zaháněl, aby ho nebylo moc slyšet, zpíval jsem, co to šlo – no a dobrý! Ale viděl jsem tam věci nevídaný! Viděl jsem tam kroje, který jsem tady už léta letoucí ani nezahlíd, třeba pravý kyjovský kroj, pojištěný na šest sedm tisíc dolarů. Lidi si tam toho nesmírně cení, bere se to opravdu jenom ve výjimečných případech, jinak je to uklizený, proložený sajnpapírem, a ukazuje se to jenom nejlepším známým, protože jsou to věci po babičkách, přivezený ze starý vlasti, a je to vlastně takovej kus starýho domova.

Byla tam nádherná Moravská beseda, teda z magnetofonu, ale nádherná muzika, všecko probíhalo ohromně, lidí tolik, že říkali, že takovou návštěvu neviděli asi deset let, pak jsme vyšli na jeviště, já jsem je pozdravil a řekl, že jsem jim přivezl pár písniček – no a to bylo vlastně všecko, co jsem řek, protože to ostatní si už odzpívali sami! Takže muzika nemuzika, ta se tam úplně ztratila. Oni měli skutečně pravdu: všecky desky tam byly, a cokoli jsem zazpíval, všecko uměli. A muzika tam byla nejenom taková nenápadná kulisa.

Bylo to nádherný, moc se mi to líbilo a hrozně rád na to vzpomínám. Sešel jsem se i s různými lidmi, se zástupci našich ČSA, například s Luďkem Homolkou, byl tam v tý době už čtyři roky, měl dvě malý holčindy, jedný bylo asi šest, druhý asi osm, a ty už uměly perfektně americky. Ten rozdíl mezi angličtinou a američtinou je totiž podstatnej, když se pak ty holky vrátily do Prahy a spustily americky, tak na ně každej koukal jako blázen.

Sešel jsem se taky s lidma, který se tam narodili a jejichž rodiče už neuměli příliš česky, ale oni mluvili tak perfektně, že by se divil i leckterej člověk u nás. Bylo to setkání s lidma, který si vážej svýho domova, jsou sice doma jinde, ale nezapomínají, že jejich rodiče nebo prarodiče měli domov tady.

Když jsem letěl nazpátek, všichni jsme si přáli, abychom se zase brzo viděli, ale trvalo to dost dlouho, než jsme tam zase přijeli, a to už komplet, teda s K.T.O., s celou partou, s Olinkou, a znova jsme dělali tu trasu po Chicagu, kterou mi tenkrát ukazovali, jenomže v tomhle případě už jsem byl průvodcem já a různě jsem to teda vykládal. Člověk si totiž rychle zvykne. Vidíš něco jednou a někdo ti o tom něco zajímavýho řekne, a když tam přijedeš později, po čtyřech, po pěti letech, už to vykládáš svým přátelům z toho pohledu, že jsi to už jednou viděl a že o tom něco víš, teda z pohledu zasvěcenýho.

Když jsem tam třeba byl prvně, tak se Hancock dostavoval a byl to v tý době nejvyšší mrakodrap v Americe. A když jsem tam přijel znova, tak už byl třetí, už tu mezitím vznikly daleko vyšší a vyšší baráky – a byly hotový! Zatímco poprvé jsem tam prolejzal traverzama.

Je tam mrakodrap o nějakých šedesáti pětašedesáti patrech, do třetího patra gotickej, pak je to skelet a korunu má zase gotickou. Jinde jsou tam tři mrakodrapy, kterým se říká kukuřičný klasy, protože když se na ně díváš, tak ti skutečně připomínají kukuřičný klas. Ale do třetího nebo do čtvrtýho patra jsou to jenom garáže.

Jsou tam věci velice zajímavý, z Hancocku je nádherná vyhlídka na celej Michigan, kterej z tý vejšky vypadá jako moře, protože to je strašně veliký jezero! Pohled směrem na jih, na Gary, zase připomíná Ostravu, protože to je centrum těžkýho průmyslu. Seshora ze severu se vozí po Michiganským jezeru uhlí a ruda, tam se to všecko složí, a když se díváš v noci a když se tam zrovna drží smog a je zespoda osvětlenej, tak to vypadá fantasticky.

Ale nebylo to jenom Chicago, který jsme viděli s K.T.O. a s Olinkou, byl to taky Cleveland, kterej je daleko větší než Ostrava, nežli třeba to Gary, byl to New York, Los Angeles – ale hlavně Nashville!

Byli jsme pozvaní nashvillskou Country Music Association k účasti na jejich festivalu, což jsme s radostí přijali. Přijeli jsme tam, zazpívali blok písniček a od tý doby nás tam lidi zdravili.

Nashville – to je největší jarmark muziky, kterou máme rádi. To je taková ta pravá Strážnice, každoroční Strážnice, kam se sjíždějí zpěváci z celý Ameriky, a nejenom z celý Ameriky, z celýho světa, aby si společně zazpívali svoje lidový písničky. Tak jako se u nás na Strážnici zpívá třeba Seděl sokol na javori, tak tam se zpívá třeba Come on Home. A různý věci, který my známe od svejch tátů, neboť s tím kdysi trampovali. A tak není snad vůbec větší pocty pro člověka, kterej dělá takovouhle muziku, nežli když se dostane mezi ty hvězdy nejhvězdovatější, který ze sebe vůbec žádný hvězdy nedělaj, zpívaj tak, jak jim zobák narost, ale zpívaj ohromně, tvářej se přitom velice přirozeně, ale hlavně – to by nebylo všecko – přirozeně mluvěj, přirozeně se bavěj a přirozeně maj rádi každýho, kdo tuhle muziku dělá!

A potom jsou tu fandové, který se na to jezdí z celých Spojených států dívat, a když ty svoje hvězdy, ty svoje oblíbence potkávají, tak je to i setkání lidí, který se navzájem mají rádi. Vyjádří se to potřesením ruky, poplácáním po rameni a zvednutím palce vzhůru.

A mezi tyhle lidi – můžu říct – patříme už i my. Protože ta bláznivá a pořád mě doprovázející fujara, se kterou už jsem na světě prožil moc, je vždycky předmětem pozornosti, vždycky se zastaví celá parta lidí a říká: A co je tohleto za instrument? A znova začíná vysvětlování a já znova říkám, že to kolikrát nemůžu vysvětlit ani u nás.

Nashvillskej festival začíná tím, že jedna z těch nejslavnějších hvězd, jako je třeba Charlie Price nebo Bill Anderson, zahájí a přivítá diváky v sále a hosty v zákulisí. A protože ten večer trvá tak tři, tři a půl hodiny a protože těch hostů se sjede z Austrálie, Novýho Zélandu, odevšad spousta, dostane každej určitou minutáž, aby se to tam všecko vešlo. My jsme byli s Andersonem v šatně, on se oblíkal, připravoval se, my jsme ladili nástroje a moc dobře jsme se s ním bavili. No bavili… on si prohlížel Petrovo bendžo a kytary a co tak muzikanty zajímá… Přišli nás taky pozdravit zasloužilí občané města Nashvillu, skoro sedmdesáti – osmdesátiletý lidi nám přišli poděkovat, že jsme přijeli z takový dálky, jakou si vůbec nedovedou představit. A pořád jsme se dohadovali, jestli je to do Ameriky blíž z toho Novýho Zélandu nebo od nás, ale nemohli jsme se prostě dohodnout.

Bill Anderson potom otevíral koncert, řekl, že byl s námi v šatně, že jsme z Československa, že si nerozumíme slovo, ale jako muzikanti že jsme si rozuměli výborně. Uvedl nás teda opravdu překrásně. Protože je nás devět, dostali jsme dvojitou minutáž, dohromady jedenáct minut. Nám se zdálo, že zazpívat dvě nebo tři písničky by bylo vlastně dramaturgicky nevhodné, i udělali jsme takovou směs několika písniček, a v tý směsi byly taky Hory čierné s introdukcí fujary. Začali jsme, lidi plácali, snad už ten fakt, že někdo přijede až z Evropy, na ně působí velice příjemně. A když jsem ten třetí kousíček v tom bloku začal hrát na fujaru, tak to dostalo takovej švunk, že jsem málem oslep, protože zničehonic asi dvě stě nebo dvě stě padesát fotografů vylítlo z těch svých řad a běželo až k jevišti. A naráz, jako by si řekli teď, to vyfotografovali. A každej měl blesk! Takže jsem byl v tu ránu slepej, ještě že mi to nevadí při hraní, že nečtu z not, když hraju na fujaru.

Tak to říkám proto, že ta fujara se mnou opravdu procestovala křížem krážem celej svět a vždycky vzbudila obrovskou pozornost. Jenom pan Monroe, což je praotec bluegrassu, taky už velice starej pán, se urazil, když si jeden z jeho kolegů dělal legraci, že jako hraju na tuhletu píšťalu bluegrass. Protože jemu se na bluegrass nesmí sáhnout! Je to pochopitelný, to je jako kdyby někdo řekl skotskejm dudákům, že s nima bude hrát na havajskou pilu. Taky by se asi urazili. Ale když to pak pan Monroe slyšel, celej ten blok a to, co tam v tom ta fujara udělala, tak za náma přišel – neomlouval se, on se nemá proč omlouvat a taky by se nikdy nikomu neomlouval, protože on je teda mistr všech mistrů – a řekl, že ho nesmírně příjemně překvapilo, jak to vlastně tu hudbu obohatí. A pak jsem mu teprve vysvětlil s pomocí jedné dívky, která uměla velice dobře polsky a americky, takže jsem se s ní dobře dohodnul, vysvětlil jsem mu prostě, že to je jeden z nejstarších folkových nástrojů vůbec. Začal si toho vážit, a když pak viděl tu fujaru zblízka, jak je udělaná, jak je vyřezávaná, tak se zeptal, jestli bych mu ji nedal do muzea. Objevili se tam taky lidi, kteří sbírají nástroje, a dávali mi za ni dost peněz. Jenomže jaksi… to já bych nikdy neudělal, protože ta fujara je vlastně dar a já už jsem si na ni moc zvykl. Ne že bych nesehnal jinou, tu by mně určitě pan Nosál udělal na míru a k mé spokojenosti, protože to je opravdu pan mistr a já se s ním osobně znám, ale ta fujara se mnou tolik projezdila a tolik prožila, že bych se jí nedokázal vzdát. Jistě bych mohl koupit nějakou jinou fujaru a panu Monroeovi ji prostě přivézt, jenže to by asi nemělo pro něj tu cenu. Tak jsme se dohodli, že se půjdeme podívat na jeho muzeum a já že si fujaru nechám.

Jinak se teda v Nashvillu po celou dobu festivalu, což je týden, hraje všude, kde je možný hrát. Přijíždějí tam lidi, kteří vymýšlej různý nástroje, a lidi, kteří stavěj nástroje, celá jedna třída v Nashvillu jsou vlastně jen muzikantský obchody, kde se prodává od muziky absolutně všecko. A když jdeš po tý ulici, tak z každýho toho kšeftu zní muzika, protože všichni jsou tam naložený a všichni hrajou. To znamená, že přijdeš do toho obchodu, v takovým sudu, v opravdovým sudu si vezmeš trsátko, vybereš si kytaru nebo bendžo nebo mandolínu nebo cokoli a naladíš se na ně a hraješ s nima půl hodiny, pak to zase pověsíš, řekneš báj, všichni tě pozdraví, jdeš o dva nebo tři kšefty dál a tam si zahraješ zas. Muzika je prostě řeč, který všichni rozuměj i beze slov, a nikdo se nikoho neptá, odkud je. Prostě přijel na festival. Hotovo!

A když už se tě někdo zeptá, odkud jsi, a ty řekneš: Z Československa, tak každej chvíli kouká, pak si to nechá říct ještě jednou, a pak ti světa znalejší řeknou: Aha, to je tam, co je prezident Tito, nebo jinej nesmysl. Aby teda bylo jasno, to jsou všecko velice prostý lidi, mají rádi tu lidovou muziku, jsou to opravdu ty nejlidovější lidi, ale evropskej zeměpis jim neříká vůbec nic. Oni jsou Američani a my jsme Evropani. Čili bere se to kontinentálně. Každej Američan, ať je z Floridy, ať je z Iowy, ať je z Illinois, ať je z Pensylvánie – furt je to Američan! Jenom Texasan ne. Texasan je z Texasu! Protože Texas je největší, mají tam největší klobouky, největší krávy, nejvíc oleje, prostě Texas! Teď jsou strašně rozčilený, že jsou na druhým místě, protože Aljaška je větší. No jo – ale v Texasu je zase nejvíc lidí!

Texasani jsou fantastický lidi už jenom tím, že se člověka úplně především zeptají, vodkaď je a jestli už byl v Texasu. Když řekne, že ne, tak řeknou, že to je jeho škoda, a když řekne, že ano, aby jim udělal radost, tak řeknou: Viděl jste už někdy tak velkou zem?

V Texasu je například město, který se jmenuje Odesa. A tam je jedna společnost, která vyvařuje pravý texaský jídlo, to znamená boby, praženou slaninu, černý kafe, kus chleba a kus toho vosmrkance, teda masa, protože tam mají největší dobytek a mají ho tam nejvíc. Tahle firma má takový obrovský žlutý vozy s červenejma nápisama, jezdí každoročně do Nashvillu a zásobuje lidi na festivalu. Je to pro ně ohromná reklama. A mají to naprogramovaný asi tak, jako když se značkuje dobytek. Když se teda bouchne do tý traverzy a zazvoní, každej jde, postaví se do fronty, a lidi od těch vozů se tak rychle seběhnou, že než se stačíš otočit, tak ti na ten papírovej talíř udělají plinc! plinc! plinc! a do hrnku ti dají kafe a už ses najed!

Organizace obrovská! Ti chlapi jsou oblečení jako tesaský rangeři, hnědý kalhoty, žlutý košile, mají taky překrásnej vlastní odznak, kterej je bílo-červeno-modrej, a to tak, že dva pruhy, bílej a červenej, jsou svislý, modrej je napříč jako v téčku, takže to silně připomíná československou vlajku. V tom modrým pruhu, kterej zabírá jednu třetinu toho znaku, je bílá hvězdička. To je ta jejich texaská hvězda, jedna z těch hvězd, co jsou na americký vlajce, a ten modrej pruh, to je kus toho modrýho obdélníku z tý vlajky, a ty bílý a červený pruhy jsou taky z tý vlajky.

Všichni nosí stejný širáky, stejný šátky u krku, všichni stejně mluví, všichni stejně plivají a všichni stejně kouří. A všichni stejně hrozně rádi pijou pivo! Takže přijeli první den, vytáhli z těch obrovskejch stěhovacích vozů, který jsou taky všecky stejný, ty svoje várny s těma bobama a s tím ostatním, v několika okamžicích to měli uvařený, a přivezli taky jeden obrovskej vůz piva. A pozvali nás na něj, protože vědí, že v Československu je nějakej člověk, kterej se jmenuje Prazdroj, a ten vyrábí nejlepší pivko na světě.

Dali nám ochutnat svoje pivo, který bylo taky báječný. Skutečně! Mám takovej dojem, že někde ukradli českýho sládka. Horší ale bylo, že ten vůz piva měl vydržet sedm dní – a druhej den ráno už jeli pro novej! A to přísahám bohu, že jsme se každej napili jen jednou! Zbytek zlikvidovali sami (asi jako ten Petr Zvěřina vyvolený z Václaváku).

Dále mají Texasani překrásný sombrera, ne látkový, to jsou sombrera udělaný z takovýho lehkýho materiálu, velice parádně tvarovaný a nad tou krempou mají mřížku, aby to větralo. Mně se ten klobouk strašně líbil, a ptal jsem se jednoho takovýho Texasana, kterej myslel, že umím velice dobře americky, protože on mně nerozuměl a já jemu taky ne, i ptal jsem se ho, jestli by mi ten klobouk prodal. On že určitě ne, protože takovej klobouk seženu na celým světě jenom v Texasu a on že ho vyfasoval. A později, když už jako vypil asi sedmnáctý pivo, tak říkal, že by mi ho teda za patnáct dolarů prodal, ale že by musel asi pravděpodobně ukrást nějakej jinej, protože jinak by to bylo na něj. Tak jsem tenhleten obchod neudělal, protože jsem nechtěl, aby měl malér on a ještě někdo jinej, komu by zase on ten klobouk ukrad. Ačkoli možná, že to bylo celý jen taková hra, těch klobouků měli s sebou asi celou spoustu a pro výjimečný hosty to měli jako dárky. Ale byla s nima nesmírná legrace. Nijak moc nezpívali, spíš teda vařili, pili, a musím říct, že pili velice dobře, ale vařili ještě líp!

Odtamtud směřovala naše cesta na Floridu. Florida je takový místo na světě, kde to připomíná botanickou zahradu. Začíná to už tím, že když vystoupíš z letadla, tak vlastně vlezeš do prádelny! Oni tomu říkají hjůmidid, což je vlastně vlhkost vzduchu, a ta se tam počítá na procenta. Někdo se v tom určitě vyzná, já moc ne, ale vždycky, když řeknou, že je třeba dvaadevadesát hjůmidid, tak to znamená, že vylezeš na ulici a přesně za devadesát vteřin musíš bejt úplně mokrej. Neznají tam, co je zatopit, nevědí, co je zima, jenom občas, když začne trošku pršet, což netrvá dlouho, tak se to tam celý zahalí do takovýho mraku. Když spadne hodně vody, ulice se zatopí asi tak na půl metru, no a přestane pršet, ale voda ještě asi půl dne vydrží a tisíce a tisíce dětí se v tý vodě čvachtají, vejskají, skáčou do toho a jsou rádi, že je nějaká změna.

***********